Jsem Kristýna Bubeníková, věk už bych v mém věku neudávala, ale řekněme to tak, že jsem o chlup (rozuměj rok) starší než expozice Chrustenické šachty. Když jsem aktivně provázela v dole, často se mě návštěvníci ptali, jestli studuju nějakou hornickou školu. Bohužel jsem je vždy zklamala a překvapila, že můj studijní obor je biologie na Přírodovědecké fakultě v Praze, kde v současnosti studuju třetím rokem doktorské studium.
Pocházím z Loděnice, takže do šachty mám od rodičů cestu deset minut pěšky. I přesto, že jsem měla šachtu „za rohem“, navštívila jsem ji, až když jsem se tam šla ucházet o místo průvodkyně. Je to hodně let (možná už dvojciferné číslo), ale pamatuju si to, jako by to bylo včera. Oslovila mě moje kamarádka a sousedka, že by to chtěla zkusit. Ta nakonec provázela na šachtě cca dva roky, já jsem s ní, ač už ne tak moc aktivně, spojená doteď.
A jaká byla moje reakce v hlavě? „Prokristapána! Provázet? No, to snad ne, nesnáším průvodkyně z hradů a zámků a jejich projev. To snad ne!!!“ Nakonec mě ukecala, protože tam přece budeme bagrovat a jezdit vláčkem! Taky sama sobě jsem si řekla, že se budu hlídat, abych nesklouzla k typickému „průvodcovskému projevu“. A už to bylo!
Tenkrát jsme byli opravdu malý kolektiv asi čtyř průvodců, od té doby se naše řady takřka ztrojnásobily, přichází stále šikovnější a mladší průvodci a průvodkyně. Expozice se také pořád vylepšuje a je za všemi, hlavně za Mikim, vidět spoustu práce. :)
Za tu dobu jsem se toho spoustu naučila, navštívila místa, kam bych se v životě nepodívala, například jsem sfárala ten den jako jediná ženská do dolu v Mostě přímo na pracovní směnu, účastnila se televizního natáčení i svatebního obřadu u nás na dole, a tak vůbec jsem si tenhle „hornický svět sám pro sebe“ oblíbila.
Přestože poslední dva roky už nejsem tak aktivní a v roce 2020 jsem ani jednou neprovázela, věřím, že se nit úplně nepřetrhla a v budoucnu se to změní! Každá prohlídla v dole je jedinečná. Ať už to byly ty první, kdy mě stresovalo, že něco zkazím, nebo ty z dob, kdy už jsem byla ostřílená - vzpomínám ráda na všechny.
Občas se vyskytnou nějaké nepříjemné chvíle, kdy celou prohlídku musíme soupeřit s nedůvěřivým pánem, který započne prohlídku dotazem: „A to jdeme s Vámi???!!!“, pokračuje přes průběžné technické poučování (někdy bohužel neměli pravdu) a zakončí to před vláčkem: „To budete řídit???“. Musím říct, že drobná holka se 160 cm si někdy musela tu autoritu vybojovat. Někdy už pány obměkčila práce s vrtačkou, někdy jsem nezvládla zapůsobit ani u bagru. :D Musím říct, že ale i tohle byla zábava a měla jsem ráda všechny typy návštěvníků. Raději ty, co se pořád vyptávají, i když ne vždy jsem znala odpověď, ale bylo vidět, že mají zájem!
Ještě jsem teda chtěla napsat, že kdybyste chtěli nějakou vtipnou historku, zeptejte se Mikiho! Ale jak to teď po sobě čtu a mám plnou hlavu vzpomínek, tak už si připadám taky jako taková slušně popsaná důlní kronika... :D
