Jsem „postižen“ zachraňováním všeho starého a hornického

Dobrý den, Dobrý – Chrustenická šachta. Tohle se vám ozve z telefonu, když mi zavoláte.

Mé jméno je Miki Dobrý a v roce 1995, to bylo v loni už 25 let, jsem přišel s myšlenkou udělat ze zbytku podzemí v Chrustenicích něco jako depozitář pro různé hornické památky nashromážděné během mého působení v Rudných dolech Mořina.

Už od mládí jsem „postižen“ zachraňováním všeho starého a historického. Jako první to byla záchrana pískovcového hradu Helfenburk nedaleko Úštěku u Litoměřic, pak to byl renesanční zámek Staré Hrady u Libáně, dnes je zde muzeum draků, na to následovaly záchranné práce na parní lokomotivě 354.7152 ve Zlonicích, můžete ji vidět na trati Krupá – Kolešovice. Ale mějte před domem lokomotivu, to by asi neprošlo. Tak jsem musel přejít na menší rozchod, to už jsem léta pracoval na Mořině a tady ty možnosti byly větší.

V devadesátých letech jsem se pokoušel přesvědčit tehdejšího ředitele Mořiny, že by šlo vybudovat muzeum těžby vápenců ve štolách Amerik. To neprošlo, a tak jsem hledal jinou možnost. Ta se naskytla v prostorách firmy Strojírny Chrustenice, dnes firma Strand, a ve vstřícném přístupu pana Semráda, ředitele firmy. Během dvou měsíců byla vyřízena administrativa, ale to už se pracovalo na vyklizení a osvětlení prostor podzemí.

Proto jsme také mohli uspořádat Vzpomínkovou slavnost – zatlačení posledního vozu po třiceti letech pauzy znovu do dolu. Sešlo se okolo 40 havířů i s rodinami a zavzpomínali na slávu Chrustenické šachty.

Zatlačení posledního vozu zpátky do dolu

Od té doby vedu jako správce dolu celé muzeum. Za ten čas se povedlo navázat spoustu přátelství s bývalými havíři, nejen od nás ale i z jiných dolů a daří se stále rozšiřovat naše sbírky. Od samého začátku by provoz dolu nebyl možný bez průvodců, v našem případě průvodkyň. První průvodkyně byly z řad mého skautského oddílu a pak už se převážně jednalo o slečny, které se zúčastnily prohlídky a přijaly mou nabídku na průvodcování. Je s podivem, že se stále daří nacházet další, které jsou ochotné a schopné tuto práci vykonávat, o to větší překvapení je pro mnohé havíře to, když vidí mladou, hezkou slečnu, která předvádí vrtání důlní vrtačkou, stoupne si na bagr a začne nakládat, jako by to dělala celý život, a završí celou akci řízením důlní lokomotivy.

Jsem hrozně rád, že mám ve svých řadách takhle nadšené a zapálené lidičky, v dnešní době mám i dva opravdu schopné průvodce. Bez nich by muzeum bylo jen hromadou zaprášených a mrtvých šrotů.

Po 25 letech snad můžu říci, že můj nápad na zachování dostupných hornických památek se povedl, i když to já nemůžu tak dobře posoudit. Od toho tu máme Vás, naše milé návštěvníky.

Zdař Bůh!