Zdravím, tak já vám taky něco napíšu. Jmenuji se Marie Kuklíková a na Chrustenickou šachtu jsem se dostala už hodně dávno. Tak dávno, že by mi dalo hodně zabrat zjistit nějaké přesné datum. Jezdívaly jsme tehdy s Josefínou a Hankou, to jsou další průvodkyně, k přátelům ve Svaté kousek za Berounem, kde jsme jezdily na koních. A právě naše kamarádka Lucka, která se znala s Mikim, se nás zeptala, jestli nechceme brigádu na léto. No, brigádičku jsme samozřejmě chtěly a provázení se nezdálo jako nenormální forma trávení letních prázdnin, jen ten „důl“ jsem si zpočátku neuměla moc představit.
Když jsme měly s Mikim první sraz, že se na nás teda koukne, dorazily jsme v Chrustenicích k budově Strandu a po kolejích jsme se připlížily k pokladně. Co si pamatuji, Miki vyšel ven, sjel nás pohledem, pak nám nabídnul tykaní a začal mluvit. Mluvil dlouho a ze široka. Když nás pak vzal dovnitř a naučil nás i řídit mašinku, byla už takříkajíc ruka v rukávě. Troufám si říct, že si nás oblíbil hned. Však taky nedá na svoje průvodce dopustit. :)
Díky prvnímu létu na šachtě jsme se o místní hornictví začaly zajímat více, už nám nestačilo to, co jsme vyčetly z průvodcovského textu. A časem jsme se vlastně o tomto báječném kraji dozvěděli vše, co šlo. A že toho je. Vždyť nás taky Miki bral všude s sebou. Ve svém terénním autě s námi objel Solvayovy lomy, Kladno i Rakovník. V té káře jsme se později učily i řídit.
Pamatuju si na jednu prohlídku, to léto bylo úplně prokleté. U bagru se propadaly koleje a my je pořád podkládali. Rozumějte, není to žádná tragédie. Znamená to, že se v kritickém bodě bagr vždy nahnul na levou stranu, což nebylo pro člověka na stupínku dvakrát příjemné. Zrovna tak kolem poledne, když jsem provázela já, se bagr nahnul více než obvykle. Tak jsem seskočila ze stupínku a můj výstup byl zachráněn. Věděla jsem, že po mně jde Miki a že rád ukazuje bagřík v plné parádě. Běžela jsem tedy po prohlídce rovnou do pokladny, abych ho varovala. Jenže Miki už byl na trase, a tak jsem běžela zase zpátky do dolu. Za vrtačkou jsem si ho vzala stranou a vykoktala jsem mu, ať je u bagru opatrný. Miki mávnul rukou, že trochu přeháním. Když zmizel i se skupinkou za zatáčkou, vrátila jsem se ven. Přece jsem udělala, co se dalo – řekla jsem to tomu nejpovolanějšímu. Když se nevraceli, nebyli jsme vůbec nervózní. Miki byl vyhlášený pro svoje natahovaní prohlídek a doteď si myslím, že chytnout na prohlídce jeho je pro návštěvníky velké štěstí. Po delší chvíli čekání jsem je šla vyhlížet do nové strojovny. Na Mikiho pohled, který na mě vrhnul, nezapomenu. Bylo mi jasné, že se u bagru předváděl, co to šlo. A taky že jo, protože jak jsme se dozvěděli, bagr se na něj překlopil. Miki se naštěstí rychle skrčil, a tak se bagr opřel o stěnu v ukázkovém úhlu 45 stupňů a Miki zůstal pod ním. Muselo to vypadat děsivě, když se z pod něho začal soukat ven k nohám návštěvníků. Smála jsem se, napůl úlevou, že to dobře dopadlo, a napůl Mikiho vyprávění o tom, jak to hezky zakecal. Jak píšu, nenudili jsme se prostě nikdy.
Táhneme to už dlouho, ale jak to bývá, s holkami pomalu mizíme ze scény. Na nějaké to činorodé provázení to vypadá čím dál tím méně. Musím přiznat, že nejradši jsem stejně měla prodávání lístku v pokladně a drobné opravy a úkoly od Mikiho. Doplňovat do baterky mašinky destilku, utahovat šroubky na řídicí páce nebo natírat hunty mě vždycky bavilo víc než můj projev u prohlídek, to ráda přenechám těm zdatnějším. Ovšem na důl zavítáme rády a stejně rády vždycky pomůžeme.
