Nerada nosím při prohlídkách jmenovku, protože se nehodí k hornické blůze a fáráku. Teď je to poprvé, co se mám představit. Jmenuji se Kamila Křečková, jsem studentkou historie a jsem o tři měsíce mladší než naše důlní expozice. Já zde však působím teprve pátým rokem. Teprve? Lépe řečeno už pátým rokem. Utíká to moc rychle… Nevím, jak je to v mém případě, ale šachta je rok od roku krásnější. Má ostatně nejlepší péči. Náš správce i ostatní členové spolku (a jiní obdivovatelé podzemí) se tu už tolik nadřeli a přišli se spoustou nápadů. Často, když na jednom konci dolu něco opravíme, na druhém začne padat strop nebo praskne kolejnice. Ne všechna práce je vidět, ale každou sezónu přibude ve skanzenu něco nového. Jsem ráda, že jsem mohla pozorovat proměnu za posledních pět let.
Na šachtě působím (stejně jako všichni ostatní) jako levná pracovní síla, údržbář, opravář, natěrač, uklízečka, prodavačka vstupenek a Mikiho sekretářka, řidič vlaku, bagrák, řadový horník (čas od času zavalený a zachraňovaný horník) a samozřejmě průvodkyně, ale to jen v sezóně, pokud přijdou návštěvníci. Někteří moji schopnější kolegové zastávají navíc ještě funkce elektrikáře, dřeviče nebo zámečníka, já se mám stále ještě co učit… :-D
Do chrustenického podzemí jsem se poprvé přišla jen podívat na své kamarádky Marušku, Hanku a Josku. Tehdy na dole probíhala každoroční akce Mikuláš. Netušila jsem, co od výletu mám čekat. Maruška mě soukromě provedla podzemím. Už na žebřících jsem měla pocit, že nastalo největší dobrodružství dne, ale pak následovala návštěva opravdového pekla a jízda vláčkem! Později v pokladně jsem poprvé potkala Mikiho. Měla jsem k němu tehdy respekt a když řekl „Sedni si do mašiny a jeď!“, nezbylo mi nic jiného, než rychle poslechnout. :-D Vůbec jsem netušila, jak se to ovládá (a zastavuje!), ale šlo to překvapivě samo. Pak už jen Miki dodal: „A tady máš text, v létě to budeš umět a holky tě ještě naučí s vrtačkou.“
Dělá mi radost, když je prohlídka pro návštěvníky něčím víc než jen zaplněním volného nedělního dopoledne a když si z návštěvy něco odnesou. Myslím tím kulturní obohacení, ne hmotné – tím prosím všechny, nechte ty krápníky na pokoji! Vždycky mě potěší otázky turistů (často se chytřeji ptají děti, než dospělí), které mě učí o naší šachtě přemýšlet zase trochu jinak. Rozesmávají mě dotazy typy „Slečno, vy jste feministka, že pracujete v dole?“ a překvapují mě dámy, které do dolu chodí na podpatkách a v bílých šatech, a ještě více mě překvapují ty, jejichž šaty zůstanou bílé i po prohlídce. Já mám vždycky bláto všude, kudy se dostává pod oblečení, nevím…
Na šachtě mám ráda chvíle, kdy se loučím s návštěvníky, odvážím vlak a vracím se sama zhaslou starou štolou jen za svitu nifky. K tomu patří i horké chvíle, když mi světlo zhasne, protože jsem si ho nedala nabít (nebo tu nifku někdo přede mnou „opravoval“). Mám ráda řinčení vlaku a stíny, které se za jízdy míhají na stěnách chodby. Také přespávání nahoře v domečku, ochočování Eliščiných ovcí a drápání se na těžní věž. Ze všeho nejvíc se mi líbí přátelská atmosféra v našem muzeu. Miki je rozhodně víc kamarád než šéf. Když jsem sem přišla, část průvodkyň jsem už dobře znala, ale rychle jsem si našla cestu i k novým členům. Nahazování vykolejené mašinky, povídání při práci a výlety do jiných dolů lidi docela sbližuje - a hlavně pocit, že se musíte spolehnout na ty, se kterými pracujete, a věřit si navzájem. To občas bývá opravdu psina…
