Krásný den všichni podzemáci, ale i lidé nadpozemní. Jsem Manča a se šachtou jsem se poprvé seznámila už jako malá, když jsem tam poprvé přijela v maskáčovém kočárku a vandráckých dupačkách. Od té doby jsem tam jako ryba ve vodě, už nějaký ten pátek se přehrabuji v železné rudě. Šachta je něco jako takové slunce, bez ní bych nepřežila.
Už jako malá jsem vždycky milovala mašinky, byly pro mě lepší než panenky. Místo růžových šatiček jsem preferovala fárák a montérky. Poprvé jsem si do mašinky sedla v pěti letech, to jsem seděla Mikimu na klíně a točila pákou. Jak čas šel, pomalu jsem se začala učit i s bagrem a vrtačkou. Seznamovala jsem se s mnoha průvodci, začínala se více zajímat o historii dolu, potají jsem v pokladně kreslila moje představy o tom, jak skutečně vypadají ti permoníci. Moje představivost neznala meze a vlastě doteď nezná.
Kromě toho jsem stíhala hrát na klavír a zpívat. Takže tím se ze mě stal v mých osmi letech první klavírista v dole. Ale to byl teprve začátek. Najednou mi táta řekl: „Nauč se text a budeš provázet.’’ Nezbývalo mi nic jiného než poslechnout. Neměla jsem podle čeho se ho učit, ale pochytila jsem hodně od našich úžasných průvodců. I když mi bylo deset, cítila jsem se mezi nimi lépe než mezi svými vrstevníky. Teď jsou moje druhá rodina.
I když už uteklo pár roků, pořád mám co objevovat a nadále být součástí tohoto úžasného místa. Miluji historky z natáčení, hlavně Mikiho povídání o jeho zážitcích. Všichni tady získáváme hromadu nezapomenutelných vzpomínek. A že jich není málo. Například když jsem šla na konci prohlídky úplně vzadu a najednou se mě nějaký pán zeptal: „Slečno, co že se zde těžilo? Uran nebo uhlí?’’ V tu chvíli mu klidně odpovím: „Těží se zde železná ruda, od toho je také název ŽELEZNORUDNÁ ŠACHTA.“ Potom se začne ptát na otázky typu „Nemůže nás zavalit hornina?“ To už raději postupuji dopředu k průvodcům. Myslím, že nejsem jediná, kterou vždy překvapí, když si k nám někdo nakráčí v lodičkách, přestože máme na stránkách upozornění na bláto a zimu. Často se opravdu chytáme za hlavu.
Jsem vděčná Mikimu, mému tátovi, že mě vedl cestou tajemného podzemí. Musím také poděkovat Anežce, Kamče, Báře, Kristýně, Matoušovi, Míšovi a mnoho dalším průvodcům a taky vám, milí návštěvníci, že k nám chodíte. Vždy mě zahřeje u srdíčka, když vidím nadšené pohledy návštěvníků. Doufám, že zde budu moct být co nejdéle s mými nejlepšími přáteli.
