Jmenuji se Magdaléna Vávrová a na šachtu jsem se dostala před šesti lety. Popravdě, každý rok před návštěvnickou sezónou musím zapátrat v paměti, kolikátou že sezónu tu vlastně provázím. A víte proč? Protože u vrtačky vždycky ráda ukazuji, jak dlouhý otvor jsem pomocí ručního vrtáku a kladívka zvládla za všechny ty prohlídky vyvrtat. Každou prohlídku na ukázku do vrtáku párkrát udeřím a za šest let z toho mám pár centimetrů. Stále se nestačím divit, jak šikovní a pracovití horníci museli být. Proto se každou prohlídkou snažím jejich nelehkou práci přiblížit i návštěvníkům.
Samozřejmě tu nejsem jenom proto, abych lidem vyprávěla o tom, jak těžká práce hornická musela být. Mám radost, když je na prohlídce veselo, proto mám vždy připravené nějaké veselé historky a občas ráda zavtipkuji. A když je skupinka nakloněna mému humoru, nese se dolem hlasitý smích. Mým oblíbeným exponátem je proto důlní záchod, u něj se totiž zasměje téměř každý.
Úplně nejoblíbenější činností je pro mě řízení důlního vláčku. Ten jsem se naučila řídit dřív než auto. I když mám teď řidičák, stejně nejradši řídím důlní vlak. Možná proto, že nemusím řešit, kdo má na křižovatce přednost. :D Když odvezu vláček zpátky do zadní části dolu na nástupní stanici, vracím se zpět hustou tmou, kterou prostupuje jen kužel světla z mé baterky. Možná by se mohlo zdát, že to musí být nepříjemný pocit, jít v úplné tmě, ale já si těch pár minut vždycky užívám.
A moje začátky? Přišla jsem se do dolu jen podívat, protože tam tenkrát prováděla moje starší sestra Josefína. Když mě představila Mikimu, hned mi nabídl, jestli bych tam taky nechtěla pracovat. Bylo mi 15 a byla jsem malá bojácná holka, ale řekla jsem si, že to zkusím. Šla jsem se podívat, jak provází ségra. Miki mi pak ukázal, jak se jezdí s mašinkou, naučil mě s vrtačkou a bagříkem. Dostala jsem text a zanedlouho už jsem vedla první prohlídku. Bála jsem se, že se mi něco nepovede, protože přece jen té přípravy tolik nebylo. Ale dopadlo to dobře, a to hlavně díky našemu skvělému šéfovi, tedy správci dolu Mikimu. Ten vám totiž po první zakoktané prohlídce neřekne, že to bylo vážně hrozný, nechodí za vámi jako dozor, ale pozoruje vás nenápadně v chodbách, o kterých nemáte tušení. A až to konečně bude stát za to, řekne vám, že jste dobří. Tenhle přístup utváří skvělé průvodce a následně i spokojené návštěvníky.
