Díky šachtě jsem se přestala bát tmy

Já přišla do dolu spolu s Hankou a Maruškou, která to všechno krásně popsala ve svém vyprávění. Volaly jsme tehdy Mikimu ,že prý hledá průvodkyně. Miki se nás ještě v telefonu zeptal: „Nevadí vám stroje?“

„Ne,“ odpověděly jsme.

„Nachodíte během prohlídek několik kilometrů... To vám taky nevadí?“

„Ne, aspoň zhubnem.“

„A co tma, bojíte se tmy?“

Se strachem ze tmy jsem bojovala asi nejvíc. Takže ne vrtačka, ne bagr, ne mašinka, ale tma, ta byla trochu problém. A taky na každé prohlídce ve skladu střeliva obava, že mi návštěvníci neuvěří rychlost zápalné šňůry zvané bleskovice, která hoří až 7tis m/s. Jinak mě role průvodkyně nesmírně bavila a finančních odměna byl pak „jen“ příjemný bonus. S tím zhubnutím to však neklaplo, Miki nás rozmazloval jako svoje vlastní a pokaždé jsme dostaly něco sladkého na zub. Ořechový rohlíček z Hořovické pekárny miluji dodnes.

Tehdy jsme byly na šachtě jen samé průvodkyně a s Mikim jsme v hornických uniformách a v jeho legendárním Suzuki Samurai často obráželi nejrůznější hornické slavnosti a události. Někdy v té době vznikla naše přezdívka Chrustenické kočičky, kterou jsme si vysloužilí od našich kamarádů starých horníků.


Léta v dole jsem si moc užila a mám to tam ráda dodnes, dokonce i ten strach ze tmy se podařilo díky šachtě vyléčit. Teď už jen pozoruji, jak muzeum krásně žije díky další generaci průvodců. Přemýšlím, jak tenhle text ukončit, píši ho zrovna v autobuse na cestě za svým novým autem značky Suzuki. Doufám tedy, že s ním zažiji spoustu krásných chvil jako v Chrustenicke šachtě a s Mikiho autíčkem Samuraiem. 🙂

171 zobrazení0 komentář
kladivo1.png

důlní expozice

CHRUSTENICKÁ ŠACHTA